Vzpomínáte si, jak jste se ke karate dostal a kdy to zhruba bylo?

Na to si pamatuju naprosto přesně. Bylo to v říjnu roku 2010, kdy klub karate v Bystřici pod Hostýnem, odkud pocházím, pořádal pravidelný nábor nových členů. Předtím jsem nějaký čas hrál fotbal, který mi ale vůbec nešel. A tak mě napadlo, že bych rád zkusil karate. Úplně první trénink si ale nevybavuju.

A na své trenérské začátky si vzpomenete?

Trénovat jsem začal v roce 2015, kdy jsem byl držitelem 3. kyu (první hnědý pás). To mi bylo teprve patnáct let. Na začátku se mnou musel na tréninku být někdo, kdo měl trenérskou licenci, aby na mě dával pozor. Hned jak to bylo možné, složil jsem zkoušky na trenérskou licenci já sám a mohl jsem tak trénovat bez dozoru. Nejdříve pro mě bylo hrozně složité mluvit před větší skupinou lidí a vysvětlovat jim, jak a co mají správně dělat. S přibývajícími odtrénovanými hodinami jsem se však jakékoliv nervozity zbavil trénování ostatních mě začalo moc bavit. Hodně mi pomohlo, že jsem si doma před tréninkem na papír napsal, co bych chtěl na každém tréninku procvičit. Plán tréninků si na papír píšu dodnes a můžu to jen doporučit všem začínajícím trenérům.

Napadlo Vás v té době, že byste se cvičením karate mohl živit?

To mě opravdu nenapadlo. Po několika trénincích, které mi přišly opravdu náročné, jsem měl dokonce chuť s karate skončit a vyzkoušet znovu nějaký úplně jiný sport. Nakonec jsem ale trénování karate dal ještě šanci a jak čas ukázal, udělal jsem dobré rozhodnutí.

Co Vás na karate nejvíc baví?

Určitě to, že se člověk musí neustále zlepšovat. V karate si nikdy nesmím říct, že už všechno umím. Díky této myšlence nikdy neztrácím motivaci do dalšího tréninku. Po každé odtrénované hodině si vždycky říkám, kolik toho ještě potřebuju zlepšit a jak moc na sobě musím ještě pracovat.

V karate jste dlouhou dobu závodil. Co považujete za své největší závodní úspěchy?

Závodit jsem začal asi po dvou letech tréninku. Původně jsem ani nevěděl, že nějaké závody v karate jsou. Když jsem řekl, že si nevzpomínám na první trénink, na své první závody si pamatuju velmi dobře. Bylo to v roce 2011 v Ledči nad Sázavou a dopadnul jsem naprosto příšerně. V kata jsem okamžitě prohrál, kata team jsem svým kamarádům pokazil a kvůli strachu jsem ani nenastoupil na kumite. Od příštího roku jsem se ale strachu zbavil a vyhrál jsem svou první medaili. Byl to bronz z kata. Svůj nejúspěšnější rok jsem zažil v roce 2013, kdy jsem vyhrál mistrovství republiky a na konci roku také dětské mistrovství Evropy. Od roku 2015 jsem se stal členem státní reprezentace a startoval na dvou mistrovstvích Evropy a dvou mistrovstvích světa. Z těchto čtyř turnajů jsem získal v disciplíně kata team zlatou medaili na ME v Rumunsku a stříbro a bronz na MS v Polsku a Kanadě. V roce 2018 jsem se rozhodnul s pravidelným závoděním skončit.

Jak jste se z Bystřice pod Hostýnem dostal do Zlína?

S nástupem na vysokou školu jsem už neměl tolik času na trénování, tudíž jsem na tréninky chodil pouze jednou týdně. A s postupem času jsem na sobě začínal cítit, že se moje karate nezlepšuje, s čímž bylo spojeno přemýšlení o změně klubu. To jsem následně také udělal.

Proč padla volba zrovna na Zlín?

Se spoustou zlínských karatistů jsem se potkal během společného působení v reprezentaci a věděl jsem, že jsou velmi dobří. Pro rozvoj v karate potřebujete trénovat s lidmi, kteří jsou lepší než vy a takoví lidé ve Zlíně byli a jsou. Zlín pro mě byl také v dobré dojezdové vzdálenosti, takže volba byla jasná. Znal jsem také senseie Robina Bařáka, o kterém jsem z národních seminářů věděl, že patří k nejlepším instruktorům tradičního karate u nás. Chtěl jsem se tak pod jeho vedením nadále zlepšovat.

Jaké byly první kroky v novém dojo?

Ve Zlíně mě přijali naprosto úžasně. Našel jsem zde kolektiv plný skvělých lidí, kteří mi i dále pomáhají se v karate rozvíjet. Myslím si, že je velmi důležité to, koho kolem sebe během tréninku karate máte. Já jsem měl to štěstí, že v obou dojo, ve kterých jsem měl tu možnost trénovat, jsem narazil na výborné karatisty. Již před svým přesunem do Zlína jsem věděl, že Akademie karate Zlín je velmi dobře organizovaný klub a jsou zde také kvalitní trenéři. Závodníci Akademie se na závodech pravidelně umisťovali na medailových pozicích a předváděli výborné výkony. Po nějaké době jsem začal vést tréninky i ve Zlíně.

Baví Vás víc trénovat sám, nebo raději trénujete někoho jiného?

Podle mého názoru je důležité trénovat jak sebe, tak také svoje znalosti předávat i ostatním. Dobrý karatista se pozná podle toho, že dokáže nejen sám pochopit principy karate, ale také je naučit i další, méně zkušené karatisty. Nemůžu ale říct, že by mě jedno bavilo více než to druhé. Abych mohl stále učit nové věci, musím se i já jako karatista stále posouvat dopředu.

Momentálně jste se zapojil do větší činnosti v rámci Akademie. Proč jste se takto rozhodnul?

Vždycky jsem chtěl, aby moje práce byla zároveň mým koníčkem. A když se naskytla možnost, že by se karate mohlo stát mým zaměstnáním, tak jsem nepřemýšlel ani minutu. Pracovat jako profesionální karatista byl od nějakých čtrnácti let můj velký sen, ale nikdy jsem nevěřil, že by se mi to opravdu podařilo.

Jaké jsou Vaše další plány do budoucna?

Karate mě naučilo, že by na sobě měl člověk neustále pracovat ve všech životních směrech. Proto je mým největším plánem do budoucna se zlepšovat v tom, co právě dělám, což je práce v Akademii. Letos jsem taky úspěšně zakončil studium na vysoké škole v bakalářském programu. Takže jsem logicky přemýšlel o svém případném zaměstnání. Když tedy od senseie Bařáka přišla nabídka podílet se více na fungování Akademie, tak jsem ji přijal. Mým cílem je určitě posunout klub co nejvíce dopředu Jelikož se domnívám, že bych práci v Akademii měl časově zvládat poměrně dobře, rozhodnul jsem se vedle práce v Akademii ještě dálkově studovat magisterský studijní program na Univerzitě Tomáše Bati.   

V neděli 23.4.2023 se konaly zkoušky na STV dan (černé pásky), které pořádala Česká asociace tradičního karate. Stejně jako žákovské stupně (kyu) jsou rozděleny od 9. kyu – bílý pás a až po 1. kyu – hnědý pás, tak také mistrovské stupně (dan) mají 9 stupňů, které jsou počítány od nejnižšího, tedy od 1. danu (první černý pás), až po 9. dan (nejvyšší technický stupeň).

Číst dál