Jaký byl cvičební pobyt v zemi vycházejícího slunce (Osaka, Japonsko 2024)
Každý rok si dávám předsevzetí vyrazit na cvičební pobyt, který mi umožní prohloubit mé znalosti karate, nabrat novou motivaci pro vlastní trénink a přinést čerstvé inspirace pro vedení tréninků v naší Akademii. I když už 34 let oblékám kimono a věnuji se japonskému bojovému umění, nikdy jsem necítil nutnost studovat je přímo v Japonsku. Můj sensei, Hidetaka Nishiyama, opustil Japonsko v šedesátých letech minulého století a jeho dojo se nacházelo v Los Angeles. Mé cesty za karate tedy vedly převážně do USA, což pro mé mladší já bylo dostatečně atraktivní díky všem americkým filmům, které jsem jako teenager sledoval.
Po náročném roce, kdy jsme se zúčastnili šampionátu v Portugalsku a následného mistrovství světa WTKU ve Španělsku, jsem se jako trenér s hrdostí vrátil do Zlína. Tentokrát se však naskytla jedinečná příležitost vycestovat do kolébky karate-do. Můj dlouholetý přítel a cestovatelský parťák Radek Januš, předseda České asociace tradičního karate, mi nabídl společnou cestu do Osaky. Díky svému tréninku kendo a předchozím pobytům v Japonsku dokázal „otevřít ty správné dveře“, a já věděl, že tuto šanci nesmím propásnout.
Rodinná oslava, odkládaná kvůli mému nabitému karate kalendáři až na 16. listopadu 2024, byla v plném proudu, když jsem uprostřed večera oznámil: „Loučím se, čeká mě trénink karate v Japonsku. Děkuji všem, že můžu.“ O několik hodin později jsme se s týmem ocitli na letišti v Osace. Okamžitě na mě dolehla tíha neznámých nápisů, lidí, kteří se s úklonou snažili udržet přesný řád – kde stát, kam se posunout, jaký je další krok v imigračním procesu. Bylo to fascinující uvítání do země, která je proslulá svou kulturou a disciplínou.
Osaka, třetí nejlidnatější město Japonska, je místem s bohatou historií, zejména z dob samurajů. Od dětství jsem miloval filmy o samurajích a jedním z mých nejoblíbenějších byl seriál „Šógun„, inspirovaný knihou Jamese Clavella, který se odehrává z části na Osackém hradě. Je to příběh, který odkazuje na skutečné historické události a boj o moc v Japonsku, mě vždy fascinoval. A teď jsem stál u vstupní brány Osackého hradu uprostřed noci, osvětleného světly, které zdůrazňovaly jeho majestátnost. Ale naše cesta měla ještě hlubší cíl – prestižní Shudokan dojo nacházející se v areálu hradu.
Procházet se hradem, kde bojovali jedni z nejslavnějších samurajů, byl zážitek, který se nedá slovy popsat. V temnotě nádvoří zářila typická japonská okna a skrze ně jsme viděli novodobé samuraje. Trénink kendo byl v plném proudu; desítky bojovníků v tradičním brnění s meči shinai měřili své síly. V jiné části dojo probíhal trénink juda. Přesně na čas, jak je v Japonsku zvykem, obě skupiny skončily a do dojo vstoupili místní karatisté – a my za nimi. Jako evropští hosté jsme byli výrazně vyšší a mladší než většina našich japonských kolegů.
Trénink vedl 84letý Takeda sensei. I když soutěžní ambice většiny účastníků dávno odezněly, objevil jsem u nich něco mnohem cennějšího: radost z tréninku, lehkost a automatismus pohybů, které přesně odpovídaly jejich fyzické kondici a věku. Tréninky probíhaly převážně v japonštině a začínaly kihonem pod vedením senseie. Jeho nasazení a oddanost byly nesmírně inspirující. Poté jsme procvičovali katy – kompletní sérii Tekki Shodan až Sandan, na naši žádost také Meikyo a Jitte. Atmosféra v dojo byla vynikající; starší cvičenci nám ochotně předávali své zkušenosti a rady.
Takeda sensei, i přes náročnou situaci, kdy jeho žena byla v nemocnici, si našel čas účastnit se tréninků. Za to mu patří náš hluboký respekt. Cítili jsme se jako vítaní hosté. Ačkoli není běžné pořizovat během tréninku fotografie či videa, bylo nám to umožněno, a tak vzniklo krátké video, které sice nedokáže plně zachytit atmosféru, ale přibližuje naše zážitky. Po tréninku jsme podle japonské etikety předali senseiovi a služebně starším karatistům malé dárky z České republiky.
Další částí našeho programu byly tréninky u Sakai senseie, který se věnuje tradičnímu stylu Shitō-ryū z linie velmistra Kenwy Mabuniho. Bylo obohacující vyzkoušet tento styl karate a porovnat jej s naším Shotokanem. Procvičili jsme tradiční verze kat Pinan, přičemž sensei detailně vysvětloval rozdíly mezi jednotlivými školami.
Mimo tréninků jsme měli možnost poznat krásy Japonska. Navštívili jsme historická místa v Osace, proslulou čtvrť Namba a podnikli jsme jednodenní výlet Shinkansenem do Kyota. Tam jsme obdivovali císařský palác, tisíc bran Fushimi Inari a slavný bambusový les Arashiyama. Zavítali jsme také do Nary, kde se volně pohybují stovky jelenů a srn. Tyto zvířata se podle japonských zvyků klaní návštěvníkům výměnou za pochoutky.
Japonsko je země plná kontrastů – starobylá kultura se zde prolíná s ultramoderními stavbami. Je to země systému a pravidel, která vás nikdy nenechá na holičkách. Lidé jsou zde nesmírně zdvořilí a jejich formální chování je pro nás netradiční, ale velmi příjemné. Překvapila mě také cenová dostupnost této země. Ať už jste milovník bojových umění nebo vášnivý cestovatel, Japonsko stojí za návštěvu.
Tato cesta mi umožnila hlubší pochopení karate jako životní cesty a přiblížila mi japonské tradice a ducha, který je klíčový pro trénink bojových umění. Karate je více než jen technika; je to způsob života hluboce spjatý s japonskou kulturou.
Děkuji všem členům týmu z dojo ve Valašském Meziříčí a Brně, se kterými jsem tento nezapomenutelný pobyt sdílel: Radku Částečkovi, Janě Hamrové, Lukáši Krajíčkovi, Lucce Hrbkové, Izabele Janušové a Gabriele Stehlíkové. Speciální díky patří Radku Janušovi, který mi tuto možnost nabídl a byl naším průvodcem nejen díky své znalosti japonštiny, ale také města a dojo, která jsme navštívili.
