Jaký byl: Tréninkový pobyt Robina Bařáka v USA 2019

V termínu 16.3. – 6.4.2019 se účastnil sensei Robin Bařák společně se sensei Radkem Janušem pravidelného cvičebního pobytu u sensei Avi Rokah v Los Angeles, USA.

Lokalita cvičebního pobytu nebyla vybrána náhodou a ani dána svou atraktivitou. V roce 1953 se sensei Nishiyama účastnil jako člen japonského exhibičního týmu cesty po Spojených státech, kde předváděli bojové umění na jednotlivých základnách americké armády. Účast v tomto týmu byla prestižní záležitost a sensei Nishiyama byl jeden z nejmladších členů exhibičního týmu, jako takový měl největší možnosti zůstat v USA, v zemi do té doby karate téměř nepolíbené. Od roku 1961 měl Hidetaka Nishiyama své dojo právě v Los Angeles a odtud cestoval po celém světě učit karate. Stejně tak řada studentů jezdila na pravidelné cvičební pobyty do Los Angeles, kde se učili karate od sensei Nishiamy. Někteří zůstali kratší dobu, například Robin Bařák navštívil dojo Hidetaka Nishiyamy v roce 2004, jiní až do senseiovy smrti.

Nejdelší čas však u sensei Hidetaka Nishiyamy strávil právě sensei Avi Rokah z Izraele. Ten má posledních 33 let také dojo v Los Angeles a je považován za jednoho z nejlepších žáků sensei Nishiyamy. Po smrti Hidetaka Nishiyamy v roce 2008 začala řada studentů navštěvovat právě jeho dojo.

O předchozích pobytech Robina Bařáka v Los Angeles si můžete přečíst zde:
2018, 2017, 201620152013

Jaký tedy byl letošní pobyt?

Tentokrát jsem zde strávil krásné, ale náročné, 3 týdny tréninku společeně se sensei Radkem Janušem (předseda ČATK a hlavní trenér ve Valašském Meziříčí a Brně), který je můj tradiční spolucestovatel za karate, nejen do Los Angeles. Let do Los Angeles šel plně podle plánu, tedy Vídeň-Curych, pár hodin čekání a pak Curych-Los Angeles. Příslib zpátečního přímého letu Los Angeles-Vídeň, kdy jsme cestu domů zvládli s pár modřinama, ale v rekordně rychlém čase byl skvělý. Nepředbíhejme však. Naše předchozí pobyty ukázaly, že období březen, duben je teplotně ideální pro trénink. V tyto měsíce i ve slunném Los Angeles se dá cvičit v plném nasazení bez toho, aniž by Vás extrémní teploty omezovaly.  V průběhu pobytu  se teploty pohybovaly v rozmezí 16 až 27 stupňů Celsia, ale vyloženě horké dny jsme zažili letos snad jenom dva.  Díky moderním službám jako je Airbnb už při hledání ubytování nejste odkázáni na hotely, které jsou buď cenou nebo vzdáleností nedostupné a nevyhovující pro náš pobyt. Tréninky probíhají dvoufázově a při dojezdové vzdálenosti 45 minut od dojo jsme tak dříve trávili i 3 hodiny denně v autě jen cestou na tréninky a zpět. Tento neefektivní čas odpadl, a tak jsme mohli trávit více času např. po tréninku ještě v dojo. Kritéria našeho hledání se smrskla na lokalitu a cenu, vypadlo však kritérium kvality. Bydleli jsme 350 m od dojo a chodili na tréninky i zpět pěšky bez nutnosti hledat parkování, což představuje v Los Angeles, speciálně při kratších přesunech, často stejný čas jako jízda sama. Apartmán byl postarší a popravdě to bylo jedno z nejhorších ubytování a „předčil“ jej jen hotel v Torontu při nechtěné zastávce cestou na Mistrovství světa v Kanadě. Životní standard běžných Američanů je prostě někde jinde než u nás v České republice. Samozřejmě v L.A. najdete krásné ubytování vyššího standardu, ale poměr cena/výkon už vychází na evropské poměry nesmyslně.  Americké „no car, no life“ platí, a tak jsme samozřejmě měli na místě půjčené auto, abychom se mohli přesouvat na jídlo a nezbytné výjezdy mimo ubytování.

Z překvapených výrazů v tváři místních karatistů bylo vidět, že náš příjezd nikdo neočekával. Sensei Avi Rokah znal předběžné datum, ale zřejmě si jej nechal pro sebe. O co více byli místní karatisté překvapení, o to více spontánější přivítání nás čekalo. Konec konců otevřete dveře šatny a tam stojí někdo, kdo je z druhé půlky světa a jen se na Vás mlčky potutelně usmívá, to člověka zaskočí. A navíc, všem bylo jasné, že to není první zaskočení, které jim v následujících týdnech v kimonu přichystáme. Po letech, kdy dojo navštěvujeme pravidelně, jsem si letos poprvé připadal, jakože se vracím do místa, kde už nás lidé znají, mají rádi a považují za nedílnou část dojo.

Pojímám podezření, že pokud přijedu společně s Radkem, tak naší přítomností se mírně mění běžný režim tréninků. Sensei Avi Rokah nám připravil obsahově na 3 týdny velmi vyvážené tréninky. Každý týden jsme se soustředili na jednu část strategie v kumite a cvičení v různých variantách na danou problematiku se prolínala s dvoufázovým tréninkem. Zejména v prvních 14 dnech byly tréninky velmi intenzivní a rozhodně jsme nedodržovali časové schéma a konec času tréninku byl spíše orientačním časem, kdy se přecházelo k volným zápasům a následně tréninku na lapy. Byly dny, kdy jsme cvičili i více než 3 hodiny, a to ve velmi intenzivním tempu. Místní studenti nenavštěvují všechny hodiny, chodí podle svých zvyklostí na ranní nebo večerní tréninky, navíc jen některé dny v týdnu. Takže vždy přicházeli čerství a plní sil. My jsme z principu věci jako věkově mladší, ale technicky zdatnější karatisté, nemohli povolit a museli do každého cvičení od kata přes lapy až po volný zápas dát maximum. Řada černých pásků se snažila v těchto 3 týdnech chodit více než je pro ně obvyklé. Bylo na nich vidět, že jsou rádi, že s námi mohou zápasit. Náš styl zápasu a rychlost kombinací, která je dána zejména odlišným stylem výuky karate v Evropě a hlavně díky závodním zkušenostem, jim dělá nemalé problémy, které se snaží ze všech sil překonat. Pro nás bylo jen dobře, že jsme měli partnery pro cvičení, kteří nás motivovali.

S ohlédnutím zpět nakonec stejně nejvíc ocením čas, kdy můžu zápasit se sensei Avi Rokah. Je o témeř generaci starší, skromný a přátelský, ale při volném zápase se na to nehraje, spíše naopak. Stále platí, že každý dílčí úspěch na mé straně, byl oním nenápadným mužem vrácen minimálně trojnásobně nazpět. Letos mi dělalo největší problém zejména odolat jeho útokům při boji na krátkou vzdálenost. Ke konci pobytu už to bylo lepší, ale i přesto jsem našel svůj cíl pro následující měsíce tréninku.

Před lety byla večeře se sensei Avi Rokah nebo kafe po tréninku spíše součástí jakéhosi formálního projevu vzájemného respektu a úcty. Poslední roky mi přijde, že s námi sensei Rokah mnohem více tráví čas i mimo tréninky (pokud mu to jeho časový program dovoluje) a motivace je již spíše forma jakéhosi „přátelství“ nebo možná lépe řečeno „vztahu“ mezi mistrem a jeho žáky. Témata hovoru již nejsou čistě karate, ale obecně o všem „co je nového“.

Los Angeles už relativně známe, minimálně turisticky atraktivní místa, kterým se snažíme spíše vyhýbat, protože obecně představují zacpané silnice a ztracený čas. Naše dny se tedy neustále opakují, smrskávají na trénink, jídlo a práci na počítači. Po pár dnech to prostě chce změnu a také nějakou výzvu a tak jsme si vyšlápli na nápis Hollywood. Ne však podívat se zespodu jako většina turistů, ale naopak vyšlápnout si nad něj na vrchol kopce, což můžete několika možnými trasami od běžné procházky až po turisticky náročnější, kterou jsme do jisté míry omylem zvolili my. Byl to super zážitek a zase něco nového přípsáno do našeho cestovatelského karate deníčku. Víkendová návštěva města Las Vegas, které nemůžete přeci nenavštívit, jak nám všichni 14 dní opakovali, v nás nechala spíše smíšené pocity a v našich nohách hromadu nachozených kilometrů. Jednou vidět Las Vegas nám stačí a hlavně naše odhodlání, že nemůžeme přeci přijít o trénink a pojedeme až v pátek po poledním tréninku vedlo k tomu, že jsme 450 km vzdálenost jeli 9 hodin v zácpě. Cestu zpátky jsme tak nechtěli nechat náhodě a vyrazili jsme už v 6 hodin ráno a i když se říká, že Vegas nikdy nespí, tak tak prázdnou 6ti proudovou silnici už jsem dlouho neviděl. Návrat do Los Angeles a posledního týdne tréninku proběhl perfektně.

Poslední týden jsme se hodně zaměřovali na vnitřní práci těla a také kata. Procvičli jsme Tekki Sandan, Tekki Nidan, Gojushiho Sho a díky tomu, že jsme chtěli ušetřit místo v dojo v podstatě jakoukoliv kata, kterou řekl někdo po naší levici, dokonce i na Heian Sandan došlo (jedna ze základních kata).

A co fotky?

Ano, jako každý rok moc fotek nemáme:) Důvodem je stejně jako loňské roky jedna nejmenovaná hollywoodská hvězda, která je držitelem dvou Zlatých glóbů a také nově již černého pásku v karate, která navštěvuje většinu tréninků s námi. Popravdě musím přiznat, že jsem v loňských letech bral karate této hvězdy spíše jako snahu o zlepšní fyzické kondice a naučení něčeho málo do filmu. Teď už úroveň tohoto karatisky plně odpovídá černému pásku v České republice. Velmi se zlepšil v zápasech a byl v podstatě jedním z mých oblíbených partnerů při zápasech. Jeho karate mi potvrzuje, že lidé, kteří jsou zvyklí tvrdě pracovat pro dosažení úspěchu, to mají šanci v karate dotáhnout daleko, i kdyby to mělo trvat o pár let déle než těm ostatním. Pokud získáte 2 Zlaté glóby a patříte k jedněm z nejlepších hollywoodských herců po dobu mnoha let, prostě musíte vědět, jak tvrdě makat. Přátelské objetí na přivítanou i rozloučenou nebo účast na večerním tréninku, kterým se zřejmě kvůli své popularitě snaží vyhýbat, a to jen na základě věty „Hele, prostě večer musíš přijít, budeme makat..“  jen ukazuje, že respekt je vzájemný. Prostě je lepší se s hollywoodskou hvězdou normálně bavit a zápasit, než s ním mít fotku se strnulým úsměvem. A navíc….. Stejně už několik let čekám, než on požádá o fotku mě:)

Co říci na závěr? Jedno velké Děkuji.

Děkuji sensei Avi Rokah za celé 3 týdny tréninku a maximální snahu nás posunout v karate dále. Doufám, že jsme jej nezklamali a velkou energie, kterou do nás vkládal jsme využili.

Děkuji všem z dojo v L.A. za perfektní atmosféru a tréninky. Díky Danovi za pozvání k němu domů (což není zde až tak běžné) na skvělou karate párty a ochutnávku peršského jídla.

Děkuji Radku Janušovi za to, že opět byl mým partnerem v cestování za karate, v toulkách po Los Angeles a za místními sushi restauracemi.

Děkuji trénérům ve zlínském dojo, kteří přebrali mé tréninky a učili ve Zlíně po dobu mé nepřítomnosti a také zvládli společnými silami výjezd na závody do Bystřice pod Hostýnem.

Děkuji hlavně manželce Míši, protože odjet je jednoduché, ale postarat se o vše doma i v práci, abych mohl odjet, to je jiný příběh…

 

Odletám domů unavený, plný modřin, ale také nových poznatků, které mi potvrzují, že cvičit a učit se karate u těch nejlepších za to stojí.

 

Fotogalerie

https://photos.app.goo.gl/S63qcUQU3LFkq2b36

Videa

https://www.youtube.com/watch?v=RGpdv3BXOAY

https://youtu.be/rD26rZi7QWQ?t=35

(Autor Amir Eshel)