Rozhovor: Jaký byl tréninkový pobyt v USA

V termínu 17.1. – 8.2.2015 se účastnil hlavní trenér Akademie Robin Bařák cvičebního pobytu v USA.  Přinášíme krátký rozhovor o jeho pobytu.

Poslední tři týdny jsme Vás nemohli zahlédnout na tréninku ani v prostorách Akademie, i když byla tato informace dopředu známá, řadu karatistů to stejně překvapilo. Kde jste tedy byl?

Účastnil jsem se tří týdenního cvičebního pobytu u Sensei Avi Rokah v Los Angeles, USA.

Proč právě v USA? Každého napadne, že pokud někdo jede studovat karate, očekává se spíše exotičtější země a v prvé řadě samozřejmě Japonsko.

Ano, to chápu, určitě by hodnota takového cvičebního pobytu v očích lidí byla větší, ale o tom to není 🙂 Proč právě v USA? To je dáno historicky. V roce 1953 se sensei Nishiyama účastnil jako člen japonského exhibičního týmu cesty po Spojených státech, kde předváděli bojové umění na jednotlivých základnách americké armády. Účast v tomto týmu byla prestižní záležitost a sensei Nishiyama byl jeden z nejmladších členů exhibičního týmu, jako takový měl největší možnosti proto zůstat v USA, v zemi do té doby karate téměř nepolíbené. Od roku 1961 měl své dojo právě v Los Angeles a odtud cestoval po celém světě učit karate. Když jsem jej viděl poprvé na semináři v ČR, věděl jsem, že chci jednou navštívit jeho dojo. V té době jsem samozřejmě ještě nevěděl, že je v Los Angeles. Přicestovala sem spousta lidí učit se od Sensei Nishiyamy karate, někteří zůstali kratší dobu, jiní až do Senseiovy smrti, mezi nimi například i můj první trenér v ČR Robert Dobeš, ale asi nejdelší čas zde strávil právě Sensei Avi Rokah z Izraele. Ten má posledních 29 let také dojo v Los Angeles a je považován za jednoho z nejlepších žáků Sensei Nishiyamy.

Byl jste v USA poprvé?

Ne,  ještě jako student vysoké školy  jsem v roce 2004 měl možnost cvičit přímo u Sensei Nishiyamy v jeho dojo, spali jsme tenkrát zadarmo ve skladišti nad dojo sensei Avi Rokah a samozřejmě jsme chodili cvičit i k němu. Druhá návštěva byla v roce 2013, tedy po smrti sensei Nishiyamy, kdy jsme se soustředili na trénink hlavně u sensei Avi Rokah.

Mluvíte v množném čísle, jezdilo Vás tedy více?

Z České republiky jezdila řada lidí, například Radek Kleibl ze Vsetína jezdí snad posledních 15 let každý rok. Já jsem byl vždy společně s Radkem Janušem, který je předsedou České asociace tradičního karate a také můj blízký přítel.

Letos tomu tedy nebylo jinak?

Bylo i nebylo. Letos poprvé jsme do USA vyslali reprezentační tým, který byl složen z medailistů Mistrovství Evropy v Praze. Celkem nás letělo jedenáct (8 reprezentantů a 3 trenéři) včetně mě a zmiňovaného Radka Januše. Pro většinu z nich to byl první pobyt v USA. Reprezentační tým zůstal dva týdny a já společně s Radkem ještě o týden déle.

Ubytování se zlepšilo, nebo jste dali týmu ochutnat skladiště, které Vás tam čekalo poprvé?

Skladiště nad dojo? 🙂 Tím sice prošla řada karatistů, ale náš tým měl zarezervován jeden z pro Ameriku typických hotelů/motelů, který byl cca 45 minut jízdy od dojo. Záleželo na dopravě, někdy to trvalo 30 minut, jindy i hodinu. Měli jsme půjčené dvě SUV, do kterých jsme se pohodlně vlezli. Poslední týden jsme se drželi více „při zemi“ a půjčili si menší vůz jen pro dva. Pravidelní odběratelé našeho facebook profilu jistě umí číst mezi řádky a pochopili, o kterém autě mluvím.

Jak vypadal Váš běžný den v  Los Angeles?

Trénovali jsme dvoufázově. Ráno snídaně na motelu ze zakoupených zásob. Dopoledne hodinový trénink speciálně pro český tým, pak navazovala další hodina společná s místními karatisty. Po dopoledním tréninku cestou na motel oběd. Pak pár hodin volna a večer druhý tréninkový blok. Cestou z večerního tréninku nákup na večeři a následující snídani. Do noci jsme pak většinou řešili pracovní povinnosti a spojení s domovem (časový posun je 9 hodin). Takto pořád dokola, soboty byly volné.

Zmínil jste speciální hodiny pro český tým a společné hodiny s místními karatisty. Jak moc rozdílný byl obsah těchto hodin?

V první hodině, která byla určena jen pro český tým, jsme se věnovali hodně jednotlivým kata. První týden to byla kata Meikyo, a Gojushiho sho. Druhý týden pak Gojushiho dai a Unsu. Na společném tréninku s místními se pak opakovaly různé kata, ale vždy se přecházelo do nácviku kumite (zápasu).

Poprvé jste byli v tak velkém týmu, projevilo se to nějak na tréninku?

Ano, projevilo. Bylo méně místa na cvičení 🙂 Ne, jen žertuji, bylo to super. Díky tomu, že nás byla velká skupina, tak nám Sensei nabídl již zmiňované speciální tréninky, což jsme samozřejmě přijali. Druhým aspektem bylo, že jsme mohli nácviky kumite cvičit mezi sebou navzájem. Naši reprezentanti jsou určitě kvalitní karatisté a při tréninku kumite je vždy lepší cvičit s co nejlepším, nejtěžším soupeřem. Z tohoto důvodu naši účast samozřejmě ocenili i místní karatisté.

Jak by jste tedy porovnal úroveň místních a našich karatistů při společných trénincích?

Toto porovnání je pro mě velmi těžké. Většina karatistů s černým pásem u Sensei Avi Rokah v dojo má přes 50 let. Jejich karate je jiné právě kvůli věku, nechci tím říct však v žádném případě horší. Využívají jiné aspekty např. načasování, uvolnění. Našim reprezentantům bylo v rozmezí 18 – 23 let. Samozřejmě jsou rychlejší, silnější a mají větší nasazení, i když to je pochopitelně po dvoufázovém tréninku občas opouštělo. Na místních karatistech bylo vidět, že jsou rádi, že jsme přijeli a můžou si porovnat své dovednosti s námi. Bylo příjemné vidět, že mají skutečnou radost, když při střídání ve dvojicích na ně vyjde karatista z Česka. Jejich schopnosti v kimonu ve věku nad 50 let jim nezbývá než závidět.

Dá se tedy říct, že například konkrétně Vás brali, respektovali?

No, jak to říci. Oni mají karate většinou postaveno jinak, mají to jako součást jejich života, chodí do tělocvičny párkrát do týdne, ale nic víc v tomto směru nedělají. Já trávím v kimonu hromadu času vedením tréninku v dojo, pomáham s chodem národní organizace, školením nových trenérů, pomáhám s organizací mezinárodních soutěží atd. To oni samozřejmě neví a není ani nutné jim to nějak říkat nebo zdůrazňovat. Ostatní musí poznat, že jste dobrý hlavně podle odhodlání a cvičení. Při nástupu se řadí všichni karatisté podle pásků, když mají všichni černé (i přes rozdílné stupně černých pásků, je barva vždy černá) je těžké určit, kdo má sedět v jakém pořadí. Řídí se to spíše pocitem. Když někoho vidíte, že je výrazně starší nebo lepší než vy, stoupnete si v řadě za něj, jako výraz určité pokory, respektu k němu. Já jsem před dvěma lety začal tím, že jsem si stoupl na konec řady právě z tohoto důvodu, po pár dnech jsem seděl mezi prvními a to mi i letos zůstalo. Věkem to určitě nebylo, takže se jen domnívám, že to může být tím, že jsem host nebo jsem je přesvědčil, že s cvičením to myslím vážně 🙂

Není zde určitá rivalita, snaha si něco dokázat?

Tak bych to nenazval, ale je logické, že chcete porazit svého soupeře, když s ním bojujete. Každý si chce vyzkoušet jak si proti vám stojí, když Vás poprvé potká ve dvojici. Někdo skončí u snahy, jiný zase nasadí vše co má. Nejlepší v takovém případě je okamžitě jej zastavit účinnou technikou, pak ještě jednou, když to nepochopí. Většina lidí se pak vrátí k tomu, že si vlastně přišla „jen“ zacvičit a dokazování odloží na dalšího cvičebního partnera. Nevidím na tom nic špatného, je to prostě jen touha zkusit si to. Po tréninku hned zjistíte, že jsou to velmi příjemní lidé, kteří jen milují to stejné co vy, karate.

Co třetí týden po odjezdu reprezentace. Zůstali jste jen dva, změnily se nějak tréninky? 

Ve třetím týdnu nechodilo cvičit moc místních karatistů, hodně se zápasilo volné kumite. Pro mě největší přínos z celého pobytu, protože jsem měl možnost zápasit dlouhé minuty se Sensei Avi Rokah. Hrozně si jej za to vážím. Zápasí s námi, i když ve svém věku a postavení už to určitě nemá zapotřebí.

Jak takový zápas vypadá? Jste výrazně mladší, vyšší. Snažíte se zápasit více „v rukavičkách“?

Vypadá následovně, já do toho dávám vše, myšlenkami jsem odhodlán jej zasáhnout a porazit. V cca 80% případů danou kombinaci stejně prohraji. Pokud už se mi něco podaří, většinou mi to oplatí záplavou jeho úspěšných technik. O rukavičkách nemůže být řeč, poznáte to podle toho, že chvílemi ostatní dvojce přestávají cvičit a sledují, jak to dopadne. Vždy to dopadne dobře, během pár vteřin často pochopím více, než za hodiny tréninku. Když kvůli ničemu jinému, tak kvůli těmto zkušenostem se celý pobyt pro mě osobně vyplatí. Moje motivace je jasná, pokud budu mít tuto možnost znovu za nějaký čas nebo za rok, chci zápasit lépe než letos.

Los Angeles je určitě pěkné město, stihli jste kromě tréninků vidět i něco jiného?

Jak jsem už říkal, většina reprezentantů tam byla poprvé. Využili jsme první tréninkový týden, kdy ještě nebyli tak unavení a každou volnou chvíli jsme vyráželi do města. Viděli jsme molo na Santa Monica beach, chodník slávy na Hollywood bulváru, máme pěkné fotky před nápisem Hollywood. V sobotu, kdy byl jediný volný den, jsme vyrazili do Universal Studií plných filmových atrakcí a prohlídek. Reprezentanti trvali na tom, že musí zkusit místní velké vlny na Manhattan beach. Počasí bylo úžasné. I přes to, že v Los Angeles byla zima, teploty se většinou přehouply přes 20 st. Celsia. Speciální okamžik byl asi pro všechny položení kytice u hrobu Sensei Nishiyamy.

Na co se máme těšit po Vašem návratu do dojo?

První příjemné překvapení jsem poslal z USA už týdne před příjezdem. Hanka Juráňová rozšířila náš trenérský tým, jsem za to velmi rád. Jakmile ji uvidíte vést trénink, pochopíte proč. Za sebe plánuji samozřejmě dát do každého tréninku maximum, děti se budou připravovat na blížící se závody a u dospělých nás čekají zkoušky na pásky a další posun v tréninku směrem ke složitějším strategiím zápasu. Mám v poznámkách pár zajímavých cvičení, které jsem si přivezl z USA, určitě je na co se těšit. Na závěr chci moc poděkovat všem trenérům, kteří vedli tréninky v době, kdy jsem byl v USA. Bez nich bych nemohl odjet. Ze srdce děkuji!

 

Fotogalerie