Vzpomínka: Před 6 lety nás opustil Sensei Hidetaka Nishiyama

Přesně před 6 lety, 7.11.2008 odešel Sensei Hidetaka Nishiyama, zakladatel a první prezident International Traditional Karate Federation. Byl jedním z nejlepších žáků Sensei Funakoshiho, který poprvé prezentoval karate veřejnosti. Už za svého života byl Sensei Hidetaka Nishiyama považován za největší světovou autoritu tradičního karate viz. bibliografie Sensei Hidetaka Nishiyama. Trenér Robin Bařák se účastnil řady seminářů Sensei Nishiyamy po celé Evropě a společně s Radkem Janušem také tréninků přímo v jeho dojo v USA, kde také složil zkoušky na 2. dan (černý pás). 

„Pokud mě něco skutečně mrzí za 23 let tréninku karate, pak je to skutečnost, že jsem neměl možnost strávit více času studiem karate pod Sensei Nishiyamou. Každé setkání s ním pro mě bylo velmi inspirující a touha naučit se od něj co nejvíce mě hnala kupředu. Dokázal rozvinout metodiku tréninku karate na úroveň, která dala mému studiu karate nový směr. Nikdy nebudu litovat toho, že jsem ještě jako student vysoké školy nasedl do letadla a vydal se do Los Angeles do jeho dojo, navždy však budu litovat toho, že jsem tam nezůstal déle.“  řekl Robin Bařák

Obraz Sensei Nishiyamy visí v dojo Akademie na čestném místě tzv. Kamiza. Je tradicí a symbolem každého dojo bojového umění, že na Kamize je obraz mistra, který symbolizuje dané bojové umění nebo
styl. Tato symbolika znamená pokračování tradice, linie dané školy bojového umění v našem případě tradičního karate.

Vzpomínkové video


Zdroj: Polský svaz tradičního karate

Vzpomínka na tréninky v USA

IMG_0013
Rok 2005 – závěr pobytu v USA, bezprostředně po složení zkoušek Robina Bařáka na 2.dan.

 

Nishiyama: Můj Sensei

Autor: Avi Rokah sensei

Legenda, skutečný mistr, vášnivý učitel, důstojný a skromný muž, jenž hluboce věřil v karate jako budo a jako způsob, jak být lepším člověkem.

Legenda nás opustila, sensei Nishiyama 7. listopadu 2008 zemřel a zanechal za sebou prázdno pro všechny své žáky i další osoby po celém světě, které za těch několik desetiletí ovlivnil. Navzdory zármutku jsme však vděční za to, že se s námi tento člověk podělil o své znalosti a moudrost a že nám zanechal neuvěřitelně hluboké učení.

Sensei Nishiyama věřil v karate jako budo a v karate jako nástroj k tomu, jak rozvinout svůj charakter a stát se lepším člověkem. Sensei byl nepředpojatý, co se výuky a rozvoje karate týče, zároveň však velice nekompromisní, co se týče udržení čistoty karate jako budo. Věřil, že jsou to právě maličkosti, na čem záleží, byl velmi striktní ohledně detailů a základů techniky a jejího využití, ale též ohledně toho, jak se člověk pohybuje, jak se chová a reprezentuje karate. Mnohokrát lidi kritizoval za nedbalou či bezvýznamnou úklonu. Téměř každý večer mi připomínal, abych se držel vzpřímeně. Říkával, že bychom měli bojovat jako samurajové s důstojností a ctí, nikoli jako gangsteři z Yakuzy, načež předvedl nedbalý postoj. Věřil, že každá chvíle strávená v dojo by měla být smysluplná, měla by nám pomáhat rozvíjet a zlepšovat nejen techniku, ale také uvědomění, silnějšího ducha, upřímnost, respekt ke druhým a vůli učit se ode všech a od všeho kolem sebe. Věřil, že prostřednictvím karate jako budo můžeme rozšiřovat lidské schopnosti.

Trval například na tom, abychom trénovali i s úplnými začátečníky, neustále mi říkal, že člověk se může něčemu přiučit od kohokoli, i od dítěte.

Často mě varoval, že mnozí takzvaní mistři jsou při zápase se svými žáky nedbalí, protože jsou zvyklí na to, že jsou mnohem lepší než všichni ostatní, až jednoho dne zjistí, že o tuto výhodu přišli. Proto říkal, že se vždycky máme snažit naplno proti komukoli.

Učení sensei Nishiyamy je tak neuvěřitelné, protože dokázal sestavit sadu principů karate a poté i tréninkovou metodu umožňující žákům uvést tyto principy do života. Karate, které vyučoval, se vyvinulo do celistvého a logického systému, do integrovaného systému, v němž je každé jedno pojetí spojeno se všemi dalšími, duševní a fyzická stránka nejsou od sebe odděleny a jejich vzájemnou závislost lze pochopit. Jeho učení bylo natolik systematické, že mu lze porozumět a bez ztráty přenést na příští generace. Ve skutečnosti se může vyvíjet a být ještě hlubší; stejně jako sensei zdokonaloval karate.

Sensei nám mnohokrát říkal, že když studoval u senseie Funakoshiho, nic moc mu nebylo vysvětlováno, většinou jen vnější aspekty. Avšak sensei Nishiyama toto učení vzal, prozkoumal a zamyslel se nad ním, a jeho karate se poté stalo moudrostí v pohybu. Teprve až před pár lety měl pocit, že dosáhl úplného systému, sjednocující sady tréninkových metod umožňujících žákům tyto principy využívat. To neznamená, že nabyl dojmu, že tím to končí a karate je již dokonalé; cítil, že karate je nekonečné a my vždy můžeme – a měli bychom – usilovat o další učení a zlepšení. Často mě varoval, že ve chvíli, kdy budu mít pocit, že všechno vím, tak jsem skončil. Říkal mi, abych se učil od všeho.

Jeden z jeho starších žáků z Japonska, jenž je dnes slavný mistrem, mu před lety na jednom letním soustředění, když měl problémy pochopit jeho učení, řekl: „Všechny tyhle věci jste mě ale v Japonsku neučil!“ A sensei mu odpověděl: „Nezůstávám na jedno místě, nadále se učím, takže musíš přijíždět a učit se častěji.“

Jiný starý žák z Japonska, jenž je dnes také slavný mistrem, mi jednou řekl: „Máš štěstí, že jsi se senseiem každý den. Já bych za ním potřeboval přijet a být s ním dva roky, ale takový luxus si nemůžu dovolit, když mám ve své organizaci čtyřicet tisíc žáků, ze něž jsem odpovědný.“ Sensei Nishiyama byl nejen nadaným sportovcem s talentem na karate, ale vynikal také vlastnostmi, díky nimž se stal inovačním mistrem. Byl vysoce inteligentní, neustále hledající, a perfekcionista. Byl vášnivý i disciplinovaný; chtěl porozumět důvodům detailů v kata i v základech. Věděl, že to tam všechno je z nějakého důvodu a že je na nás, abychom pátrali a prolomili kód kata, jelikož nic není povrchní. Usiloval o porozumění základních principů karate a pochopil, že některé věci v karate jsou mimo dosah logiky; věděl však, že jsou pravdivé a že je lze získat jen zkušenostmi. Proto musíme přijmout ústní předávání a řídit se jím. Přijmout znamená neúnavně nacházet cesty, jak tato pojetí používat, i když je prozatím nelze uchopit intelektuálně. Sensei Nishiyama hledal spojení mezi duševní a fyzickou stránkou a byl schopen vyjádřit veškerá pojetí jednoduchými a skutečnými slovy a činy. Jeho učení nebylo tajemné ani neuchopitelné, nebylo však jednoduché, vyžadovalo úsilí a rozjímání a pak se stalo kouzelným; avšak díky způsobu, jakým učil, byly všechny obtížné koncepce dosažitelné. Když něco nelze pochopit, někteří učitelé to často předkládají jako cosi magického a záhadného. To však nebyl případ senseie Nishiyamy. Hledal a pátral tak dlouho, až byl schopný porozumět a svým žákům podat i ty nejsložitější koncepty. Nikdy ho neomrzelo zkoumání a experimentování. Nahlížel do mnoha oblastí, jako budo, sportovní věda, psychologie a dokonce i tanec, aby mu pomohly hluboce porozumět principům karate a pohybu člověka.

Chápal, že porozumění karate nemůže být pouze intelektuální; člověk musí tvrdě trénovat a pak rozjímat. Bezmyšlenkovitý trénink by jen posilnil špatné návyky a způsobil stagnaci.

Karate bylo jeho skutečnou vášní. Za těch 27 let, co jsem s ním cvičil, každou lekci, každý den, vždy byl nabuzený a nadšený, vždy hledal nové cesty hlubšího pochopení starých principů, karate opravdově prožíval a miloval, a vy jako žáci jste tak cítili potřebu vydávat ze sebe na každém tréninku to nejlepší. V jeho skupině vám nezbývaly žádné výmluvy, proč ze sebe nemůžete vydat to nejlepší, byl duchaplným člověkem, jenž vedl příkladem a praktikoval to, co hlásal.

Jak moc byl Nishiyama náročný? Očekával od vás, že přijdete na hodinu bez ohledu na to, zda jste nemocný či zraněný. Nečekal, že se zraníte ještě více, když už jste zranění byli; přesto byl přesvědčený, že vždy jste se mohli v něčem zlepšovat, třeba když jste byli nemocní a cvičili jen lehce, mohli jste se učit uchovat si energii a vydat ze sebe sílu s minimální vnější námahou. Když jste nemohli používat ruku kvůli vykloubenému ramenu, mohli jste se soustředit na použití kyčlí a nohou; když jste nemohli použít jednu nohu, mohli jste cvičit na druhé a procvičovat reakce na zemi z jedné nohy, rozvíjet propriorecepci a stabilizaci svalové síly. Hlavně však rozvíjet ducha, jenž je nezadržitelný… nikdy se nevzdávat.

Jeho odchod je velkou ztrátou pro svět karate a zanechává prázdno ve mně i v mnoha dalších lidech. Zejména proto, že můj život byl a je o porozumění a osvojení si toho, co tento muž učil.

Je to sice velká ztráta, na druhou stranu však musíme oslavovat, že nás tento člověk takovou dlouhou dobu učil, že byl nadmíru produktivní a zanechal nám poklad, který musíme chránit a starat se o něj. Není sice s námi, ale je na nás, abychom jeho skutečné učení udržovali živé, aby se co nejvíce lidí mohlo těšit z jeho moudrosti, která tu po něm zůstala.

Karate senseie Nishiyamy je bezpochyby jedinečné, je to opravdový ucelený systém, ucelená skládačka, v níž každý detail má svůj důvod a pojí se a ovlivňuje všechny ostatní aspekty pohybu a boje.

Sensei Nishiyama se držel principů budo a vytvořil velice účinné karate, jež závisí na obratnosti spíše než na síle a velikosti svalů, je to velmi složité karate, avšak tato složitost nás má vést k jednoduchosti. Bez pochopení této složitosti nelze dosáhnout jednoduchosti v obratnosti.

Nishiyamovo karate je karate založené na myšlenkách budo, zároveň se však nejedná o žádné záhadné pojetí, které musíte přijmout a věřit v něj. Naši předkové k těmto principům dospěli prostřednictvím zkušeností a potřeby přežití, tyto důkladné principy jsou však znovu a znovu potvrzovány sportovní vědou a výzkumem a jsou založeny na způsobu, jakým funguje naše tělo a mysl.

Sensei Nishiyama pochopil, že forma, kterou jsme získali od předchozích generací, byla nosičem, jenž nám měl pomoci porozumět a osvojit si základní principy karate; je to symbol principů. O principech karate se nelze pouze bavit jako třeba o chemii, proto jsme tuto formu obdrželi s ústním předáváním. Smyslem není, abychom ji napodobovali a mechanicky opakovali, nýbrž nám má pomoci pochopit a získat pro své tělo dobré návyky. Tomuto sensei Nishiyama říkal „tělesný systém“, sportovní věda to nazývá pohybové vzory nebo motorické paměťové stopy, je to jako instalace kvalitního softwaru do počítače.

Dojo senseie Nishiyamy bylo jako ostrov v obrovském Los Angeles, ostrov hledání pravdy. Byl oddělený od shonu a každodenního života města. Nemuseli jste jezdit kamsi daleko do hor, skutečný mistr tam pro vás byl každý den a vy jste to museli jen poznat, přijít a vzít si ten poklad, který nabízel. Když jste vstoupili do jeho dojo, pocítili jste intenzitu a zvláštní, jedinečnou energii toho místa.

Toto dojo bylo velice jednoduché, nezměněné po dlouhá desetiletí, stejně jako jsou nadčasové principy karate. Na rozdíl od mnoha nablýskaných tělocvičen a dalších zařízení pro bojová umění v Los Angeles by vás při cestě kolem nikdy nenapadlo, jaký poklad se uvnitř skrývá.

Během uplynulých 27 let jsem viděl, jak se učení senseie Nishiyamy trvale vyvíjí. Jeho karate i učení byly vždy přesné a hluboké, každým rokem však byly ještě hlubší, propracovanější, méně drsné, jemnější, obratnější a účinnější.

Před 27 lety učil načasování a přesný vnější pohyb, mezi námi byli velcí bojovníci, náš duch byl silný a cvičení drsné a někdy až téměř násilné.

Postupem času se vyvíjelo, duch a intenzita zůstávaly stejné, ale výcvikové metody byly čím dál důkladnější, účelnější. Technika závisela stále více na vývinu síly zevnitř než pouze na přesné mechanice, více na využití dechu, záměru a energie ki, přičemž technika byla nástavba a výraz, a časování a strategie byly důkladnější. Principy dobré techniky a dobrého načasování byly čím dál propojenější a navzájem závislé. Horlivost již nestačila, cvičení bylo méně drsné, avšak zápas byl na mnohem vyšší úrovni zručnosti. Vývoj učení lze snadno vidět na proměně boje v dojo; horliví, avšak klidnější lidé, plán a strategie spíše než výměna technik.

Sensei Nishiyama se nebál zcela opustit některé staré způsoby a připustit, že něco z toho, co v minulosti učil, nebylo tím nejlepším, a proto to nyní děláme jinak.

Rozvíjelo se chápání toho, jak co nejlépe využít malých prostor, jak se sladit s protivníkem, zvolit postup a strategii. Začalo být zjevné, že nejlepší bojovníci nemusejí být nutně ti největší, nýbrž ti přemýšlivější, jenž dokázali pochopit a implementovat Nishiyamovo učení. Při návštěvách jeho starších žáků byl vidět rozdíl mezi hrubou silou a důkladností, kterou rozvíjel.

Jeden ze starších žáků mi řekl, že dlouhé roky nevěřil tomu, že to, co Nishiyama učí, opravdu funguje. Jeho praktické mysli to znělo až příliš tajemně, pak si však uvědomil, že mladší generace tyto koncepce využívá ve své technice a že fungují.

Ipatsu Shobu – jedno střetnutí, jedna šance zvítězit či prohrát.

Při vzpomínkovém obřadě buddhistický kněz při popisu toho, jak sensei žil svůj život, zmínil zenovou koncepci Ichi-go Ichi-e (jeden okamžik, pouze jednou).

Byl to jeden z nejvýznamnějších pilířů jeho učení.

Můj učitel neustále zdůrazňoval význam vážnosti při tréninku. Prosazoval myšlenku, že člověk musí věnovat pozornost každé technice a každému okamžiku. Nemohl vystát lehkomyslnost.

Pravidelně nám při cvičení říkával: „Přemýšlejte o každé technice tak, jako by to měla být poslední technika ve vašem životě.“

Říkával, že v dřívějších dobách život závisel na tom, co se člověk den předtím naučil, proto samurajové museli trénovat s největší pozorností a vážností. Dnes, jelikož cvičíme v přátelském prostředí, musíme věnovat velkou pozornost tomu, abychom tento duch budo neztratili.

Ve sportovním zápase můžete přijít o nějaký bod a pak ho zase získat, můžete prohrát jeden zápas a další vyhrát, avšak v budo je jen jedna šance. Proto můj učitel říkával: „Vždy se snaž ze všech sil,“ nebo: „Vydej ze sebe všechno, nepřemýšlej, co bude dál.“

Toto pojetí říká, že člověk je přítomen v každém okamžiku, že je v dané chvíli plně tam. To proto, že žádný okamžik se nebude opakovat, nikdy se znovu neocitnete ve stejné chvíli. Pokaždé, když provedete nějakou techniku, tak bez ohledu na to, pokolikáté ji provádíte, je nová, má jiné vyznění a představuje odlišnou zkušenost. Pokud budete mít tohle stále na mysli, nebudete nikdy žádnou techniku opakovat jen ze zvyku. Každý druh učení se pak stává opravdovým učením s uvědoměním.

Princip ichi-go ichi-e (vypůjčený ze zenu) je známý v mnoha japonských bojových umění, neznamená však nutně, že člověk musí neustále myslet na to, že pořád musí být dokonalý. Právě naopak, snažit se ze všech sil znamená, že jakmile učiníte pohyb, tak i když uděláte chybu, máte být rozhodní, dát do toho všechno. Můj učitel vždycky říkával: „Dělej chyby, chyby potřebujeme dělat,“ ale zároveň: „žádné váhání, dej do toho všechno.“

Bez toho, že bychom dělali chyby, nemůžeme vstoupit na neznámá území, kde se cítíme nepohodlně; pokud se bojíme dělat chyby, nemůže nastat učení ani změna návyků.

Snažit se ze všech sil není pro člověka břímě či tlak, aby byl neustále dokonalý. Je to potěšení a radost z toho, že je cele přítomen a soustředěný na to, co právě koná.

Můj učitel tímto způsobem skutečně žil, nikdy jsem ho neviděl, že by prostě jen učil další skupinu, každý den učil s nabuzením a vášní, dával do toho vše, co uměl. Proto jeho učení nikdy nestagnovalo; s takovým příkladem jeho žáci neměli žádnou výmluvu, aby se nesnažili ze všech sil.

Zdůrazňoval, že lepší, než dělat věci snadným a pohodlným způsobem, je dělat je správným způsobem. Jinými slovy někdy můžeme dosáhnout výsledku, i když používáme špatné postupy a způsoby, ale pak nečiníme žádný pokrok; zachováváme si špatné návyky a spoléháme na přirozenou schopnost, která je omezená.

Sensei Nishiyama byl přísný a nekompromisní, na druhou stranu byl však velmi citlivý, společenský a zábavný. Pamatuji si, že když jsem ho poprvé slyšet říkat vtip, nesmál jsem se, protože mi chvíli trvalo, než jsme si uvědomil, že může být i zábavný.

Přestože většina rozhovorů byla o karate, věděl spoustu věcí i o všem ostatním a na všechno měl nějaký názor. Vždycky mě překvapil svými vědomostmi z politiky, ekonomie a dokonce i historie; skutečně se zajímal o mnoho věcí.

Miloval dobré jídlo, a hlavně dobrou kávu a čokoládu, takže rád jezdil do té části města, kde žiji já (a kde jsou dobré kavárny), na dobrou kávu a jídlo.

Jak víme, že sensei byl skutečným, opravdový člověkem? Člověkem, jenž praktikoval to, co učil, a nikdy neřekl nic nepravdivého? Bylo mnoho způsobů, jak to poznat. Stačilo se na něj podívat, když se smál. Smál se celým tělem, vždy to byl skutečný smích, jakým se smějí děti.

Nebo když učil, většina lidí nerozuměla jeho angličtině ani po mnoha letech (já ano, protože jsem skutečně chtěl). Nebylo to však nutné, protože když mluvil, mluvil celým tělem a věděli jste, co chce, a v mnoha případech to bylo lepší, než rozumět mluvené řeči, jelikož slova mohou být zavádějící či špatně pochopená. Byl člověkem, jehož myšlenky, slova a činy byly totožné. Sensei měl vizi, měl vysoký intelekt a byl velmi intuitivní. Mnohokrát, když mi něco říkal, jsem nejprve nechápal důvody, nebo jsem s tím nesouhlasil, ale postupem času, někdy dokonce po mnoha letech, jsem pochopil, proč určité věci řekl. Obvykle měl pravdu a dokázal vidět dopředu, ať už se jednalo o karate nebo život obecně.

Stát proti němu byla pak nejkouzelnější zkušenost. Aiko, jeho sekretářka, jež zemřela jen měsíc před ním a od níž jsem se toho naučil stejně jako od něj samotného, mě často pobízela, abych se proti němu postavil. Někdy ho po tréninku proti mně postavila a to bylo úžasné, protože když se mě jen dotkl, bylo to, jako kdybych dostal ránu kladivem. Měl dokonale propojené tělo a dokázal ho perfektně využít k vývinu ohromné síly zdánlivě velice malým pohybem. Jeho technika se vždy jevila zcela bez námahy; potřeboval jen pár decimetrů pohybu k vývinu ničivé síly. Velmi dobře věděl, jak ze svého těla dostat sílu bez velkého vnějšího pohybu.

Ještě úžasnější byly jeho duch a časování. Postavit se mu bylo jako postavit se stěně energie, téměř se nepohnul, ale i tak nenabízel žádný prostor k útoku. V okamžiku, kdy jsem se pohnul, on tam už byl. Pamatuji si, že nás sledovali sportovci z jiných zemí a nemohli věřit, že ten starý muž byl vždy o krok přede mnou. Stále se mě ptali, jestli jsem se snažil ze všech sil, což jsem se samozřejmě snažil. Pokaždé jsem zkoušel provést více věcí a provést je jinak. Bezpochyby jsem byl rychlejší než sensei, když mu bylo 75 let, nebylo to však o rychlosti a síle, nýbrž o postřehu, kontrole situace a o schopnosti pohybovat se jen tolik a tehdy, jak bylo třeba. Zachytil můj záměr, nikoli fyzickou akci. Podle Aiko mě zasahoval ještě předtím, než jsem se začal pohybovat. Čím dál víc jsem chápal, co dělá, a vážil si jeho mistrovské úrovně, nikdy jsem se však nepřiblížil k tomu, abych se vyrovnal jeho schopnostem. Představte si, že každý den před vámi stojí muž, jenž nejen přednáší nádherné myšlenky a pojetí, ale také je žije, jsou do něj vykované. Být každý den u takového mistra je skutečné privilegium.

Aiko mi říkávala: „Neposlouchej ho jenom, vez se na jeho pohybu, ukradni mu ho, aby ses učil.“ Její slova měla dva významy: zaprvé ti nedá všechno, musíš si to osvojit sám, aby viděl, že za to stojíš. A zadruhé vzhledem k tomu, jak logický a systematický sensei je, karate je pro něj tak přirozené, že některé věci provádí, aniž si je uvědomuje, je schopen nastínit nejdůležitější myšlenky a principy, ale určité jemnosti musíš vypozorovat a ukrást si je. „Musíš číst mezi řádky,“ říkávala mně.

Sensei byl mistrem toho, jak toho říci hodně několika slovy. Věci, které říkal, měly vždy hluboký význam, a já jsem zjistil, že čím více cvičím, tím více rozumím tomu, co všechny ty fráze znamenají. Dodnes zápasím s věcmi, které jsem od něho pravidelně slýchal. Před dvěma týdny jsem si tyto fráze zapisoval a bylo z toho sedm stránek. Každou z nich lze propracovat a rozšířit. Mají hluboký význam, a to jak v souvislosti s karate, tak se životem. Jakou moudrost skrývají ty krátké věty, které užíval? Dnes, když každý den cvičím, sensei Nishiyama a Aiko San stále stojí přede mnou. Myslím na to, jak by reagovali na mé cvičení a učení, jakých oprav bych se dočkal, a doufám, že budu schopen udržet čistotu jejich učení; nejprve prostřednictvím svého vlastního cvičení a rozvíjení, a pak prostřednictvím svých žáků. Sensei učil příkladem, nikdy neučil nic, co sám nezakusil či nepoužil ve svém karate. To je velká lekce, kterou se vždy budu snažit aplikovat.

Sensei neměl rád lidi, kteří o karate filozofovali, ale dostatečně necvičili a nebyli schopní svá slova podložit činy; tento typ lidí nazýval „kuchi waza“, technika pusy. Velmi ho také rozčilovalo, když se některý z jeho žáků dostatečně nesnažil změnit své návyky. Častokrát, když s námi přišli trénovat nějací hosté, jsem v jeho tváři viděl, že by mohlo dojít k něčemu nepříjemnému.

Při pohřebním obřadě buddhistický mnich krásně řekl, že Dharma, učení senseie, prostřednictvím jeho žáků buď přežije nebo zanikne. Jsem odhodlaný jeho nádherné učení a moudrost chránit a udržet naživu. Sensei by nechtěl, aby se z jeho učení stal rigidní systém, který se jen napodobuje. Chtěl by, aby se vyvíjelo prostřednictvím skutečného porozumění a aplikací principů, které objevil. Musíme být opatrní, abychom neopomenuli původní principy, k nimž vedla cesta plná práce, vášně a zvědavosti. Jakmile však tyto principy pochopíme a osvojíme si je, můžeme s nim provádět, co budeme chtít, a používat je mnoha způsoby, přizpůsobovat je každému cvičícímu, jelikož se jedná o živé karate, neomezené vnějšími aspekty. Každá generace musí stavět na generaci předchozí a snažit se o správné pochopení a o to, aby se vydala správným směrem.

Když myslím na senseie, myslím na vzpřímenost, důstojnost, integritu, poctivost, krásný pohyb, čistotu a všechny ty dobré a pozitivní věci v životě.

Tradice pokračuje…