Trenéři

Karate jsem začal cvičit v roce 1991 jako desetileté dítě. Jako většině se mi líbily filmy o bojovém umění, které byly v té době velmi populární. Jediné bojové umění, které v té době vyučovali v mém rodném Vsetíně, bylo karate. Asi bych rodiče ani nepřesvědčil na karate, ale osud tomu tak chtěl.

Ideální věk je 5 – 6 let. Začít se dá ale prakticky kdykoliv. Já jsem se do deseti let věnoval sportovní gymnastice pod vedením svého otce – trenéra. Byl několikanásobný mistr ČR a nějakou dobu také profesionální trenér gymnastiky. Dokonce i v době mého narození byl zrovna na gymnastických závodech s dětmi.

Moje sportovní dráha byla jasná, ale byl jsem nemehlo. A co víc – ani stavba mého těla nebyla zrovna ideální. Alespoň pro kariéru gymnasty. Otec to pochopitelně nechtěl vzdát. Musel jsem chodit do tělocvičny, jezdit na závody, i když už bylo jasné, že ze mě nic nebude. Pamatuji si, jak mi otec říkával, že gymnastika je dobrá průprava pro každý sport. A měl pochopitelně pravdu.

V gymnastice se používá magnesium na ruce, aby Vám neklouzaly na nářadí. Pamatuji si, jak bylo cítit ve vzduchu v celé tělocvičně. Měl jsem od dětství problémy s astmatem a doktor zjistil, že vzduch v tělocvičně mi vadí. Doporučil hrát na flétnu a trénink karate, kde se také pracuje s dechem. Má cesta od gymnastiky ke karate tak byla otevřená

Popravdě vůbec ne. Babička mi až s odstupem času popisovala, jak se na mě byla s maminkou poprvé podívat na tréninku. Maminka tehdy plakala a říkala, že jsem nemehlo. Že ze mě nikdy nic nebude.

Vlastně měla. Ale chyba byla v trenérovi, který mě v té době vedl. Hned, jak to bylo možné, změnil jsem oddíl a začal cvičit karate u Michala Březáčka a Roberta Dobeše. Tady začal můj skutečný trénink karate. Těmto trenérům vděčím za to, že jsem se dostal dále, trénovali mě až do mých 18 let. A dodnes říkám, že tehdy jsem udělal největší pokroky v karate.

Tak bych to úplně neřekl, ale dobrý trenér Vám dá šanci. Otevře Vám dveře a dá Vám možnost studovat skutečné karate. Pak samozřejmě záleží na daném cvičenci, jak této šance využije. Ale bez dobrého trenéra i nejodhodlanější dítě nikdy nemá šanci jít dále.

Jsem trenér, který se snaží předat co nejvíce znalostí o karate dále a je ochoten do toho dát maximum.

Startoval jsem na několika Mistrovstvích Evropy. Mám doma řadu pohárů a medailí z Mistrovství ČR – z dětských soutěží až po ty seniorské. Jeden rok jsem vyhrál na seniorském MČR dvě zlaté a jednu stříbrnou v kata, kumite a fukugo. Vážím si pár pěkných zápasů, které jsem vyhrál, ale i některých, které jsem prohrál. Největším úspěchem je pro mě, když další den zase vezmu kimono, pásek a půjdu trénovat do tělocvičny. Člověk může být jeden den šampión a další den poražený, ale pokud dál cvičí, tak mu jeho karate nikdo nemůžete vzít. Navíc pokud cvičí správně, stále se zlepšuje a zdokonaluje.

Ne a ani nikdy neživilo. Ve Valašském Meziříčí jsem si udělal střední a později první tři roky vysoké školy, kterou jsem dokončil v Ostravě. Po škole jsem poznal svou ženu a přestěhoval se za ní do Zlína. V té době jsem založil firmu, která působí na elektronickém trhu práce.

Úspěšný? (smích) Spíš bych řekl spokojený, mám krásnou ženu a zdravého syna, pěkné místo, kde žijeme a firmu, která mi umožňuje dělat rodině radost a mně plnit můj sen – cvičit karate. Jsem přesvědčen, že kdyby nebylo karate, ve kterém jsem se naučil odhodlání a preciznosti, tak by vše dnes vypadalo úplně jinak. Tady máte rovnou i odpověď na další otázku, která by záhy také určitě padla. „Už jste někdy použil karate?“. Doufám, že toto provázání čtenáři pochopí.

Pravda je, že cestovat hodinu autem tam a hodinu zpět kvůli hodině tréninku je trochu neefektivní. Ale měl jsem tam morální závazek k lidem, jež jsem trénoval a také k mému kolegovi Radku Janušovi, se kterým jsem oddíl zakládal.

Děti, které začaly cvičit po jednom z prvních náborů, mají už přes 18 let. Letos udělaly zkoušky na černé pásky a složily také trenérské zkoušky. Mám z nich velkou radost. Nově přeberou tréninky, které jsem vedl já. S Radkem Janušem jsme se shodli, že oddíl je stabilizován a funkční.

Karate je o vývoji, který se nikdy nezastaví. To je na něm to pěkné, nemůžete se jej nikdy naučit, stále máte co zlepšovat a rozvíjet. V den, kdy Vás poprvé napadne, že už karate umíte, je začátek konce Vašeho karate. Moje karate teď představuje začít od začátku, v novém městě. Tento krok je logický. Žiji ve Zlíně a za dva roky by měl zde začít i můj syn s tréninkem.

Ne, tak to není. Neotvírám tělocvičnu pro svého syna. Moji trenéři karate mi dali šanci cvičit a já chci dát stejnou šanci dětem a taky dospělým ve Zlíně. Pochopitelně i svému synovi, ale pokud nebude chtít cvičit karate a nebo z jakéhokoliv důvodu nebude moci cvičit karate, já to pochopím (smích).

Podařilo se nám zajistit krásné prostory přímo v centru Zlína na Kvítkové ve stejné budově, kde je hotel Ondráš. Udělali jsme menší úpravy, rozdělili šatny, vymalovali a položili nové tatami. Věřím, že prostředí tělocvičny se bude dětem líbit. Myslím, že dopravní dostupnost je skvělá a během tréninku dětí si rodiče mohou vyřídit nákupy, banky atd. Tréninky povedu sám. Snažil jsem se oslovit i jiné trenéry ze Zlína, ale buď neměli dostatečnou kvalifikaci, nebo se už dnes nechtějí zapojit zpět do trenérské činnosti.

Tradiční karate je podle mě úžasné umění, které rozvíjí osobnost a fyzické schopnosti cvičenců. Tradice tohoto cvičení musí přežít. To je v dnešním světě, kdy tradice upadají, velmi náročné. Pokud nebudu učit karate, těžko bude někdo učit tradiční karate po mně. Takto by měl každý trenér uvažovat.

Rád bych pozval všechny, kteří chtějí vyzkoušet trénink nebo chtějí přihlásit své dítě, aby se přišli za námi podívat. Pokud se jim bude trénink líbit, rád se jim budu věnovat.